Říjen 2012

Fotky ze studia :)

30. října 2012 v 22:06 | dashenecka89 |  Foto
Dnes nás Miro potěšil krásnými fotografiemi ze studia.

Z vybraných fotek jsem pro Vás sestavila koláž.

Veškeré fotky naleznete na adrese


Všechny použité fotky pocházejí taktéž z této stránky/oficiálního FB kanálu.


Další pozdrav Mira ze studia - nahrávání violoncella

29. října 2012 v 19:52 | dashenecka89
Takže, Miro se nám znovu ozval se skvělou, opět mírně překvapující, zprávou z nahrávávní desky. V následujícím videu můžete slyšet nástroj zvaný violoncello, zkráceně cello, které bude podle Mirových slov zakomponované ve dvou skladbách na právě vznikající desce.

Inspirace k výběru tohoto nástroje je nasnadě - tento nástroj používali pro provedení svých skladeb takové hudební špičky, jako Bach, Haydn, Dvořák, Martinů či Prokopjev. K tomu přidejte nádherný plný, vřelý zvuk, který se místy podobá lidskému hlavu a máte ideální doprovod.

Příjemný poslech!!! :)


http://www.youtube.com/watch?v=F_6BnjkSgzY&feature=share

Zdravice Mira ze studia

28. října 2012 v 21:31 | dashenecka89
Ve videu si můžete poslechnout Mirův pozdrav ze studia, kde usilovně pracuje na nahrávání své druhé autorské desky, která by podle jeho slov měla vyjít na začátku příštího roku. Držíme mu palce, ať se vše podaří tak, jak si sám přeje a budeme se těšit na vše, čím nás překvapí :).


http://www.youtube.com/watch?v=6rU3ozJF5-E


Dále přikládám odkaz na jeden zajímavý článek, na který jsem narazila.

Celý článek ZDE.

Dovolená v ráji – 12. díl

28. října 2012 v 21:01 | dashenecka89 |  Fan Fiction & Stories
Naordinovala jsem si na nedělní večer další kurz tvůrčího psaní, tak snad Vás výsledek potěší :-)


Pohodová hudba na podzimní večery :)

25. října 2012 v 20:19 | dashenecka89 |  Můj hudební svět
Pozorní čtenáři už zde tento song zaregistrovali, ale vzhledem k tomu, že poslední dobou je mi každodenním přítelem, zde v této kategorii nemůže chybět.

Pro ty, kteří jej neznají, přeji příjemný poslech. Samozřejmě i všem ostatním :).



http://youtu.be/nJzBcKM3ZIE

Dovolená v ráji - 11. díl

25. října 2012 v 19:57 | dashenecka89 |  Fan Fiction & Stories
Jako poděkování za to, že jste mě za ten kraťoučký dílek neukamenovali, zde je další a snažila jsem se jej udělat co nejdelší, tak snad Vám to spraví náladu :)


Dovolená v ráji - 10. díl

23. října 2012 v 22:27 | dashenecka89 |  Fan Fiction & Stories
Oproti původnímu záměru, kdy měl být 10. díl konečnou stanicí, jsem se rozhodla tento příběh ještě rozvinout a neukončovat jen z důvodu toho, že je to 10. díl a též proto, že minulá povídka byla stejně dlouhá.

Minimálně jedna osoba bude nadšená a příběhu to jen prospěje :).
Takže pokračujeme dál :), ještě uvidíme, jak a kdy to utneme a zakončíme.


Dovolená v ráji - 9. díl

22. října 2012 v 12:52 | dashenecka89 |  Fan Fiction & Stories
Po návratu z města další díl tu přistál :)))


Krásy podzimu :)

21. října 2012 v 16:38 | dashenecka89 |  Já a moje postřehy
Na svých toulkách jsem pořídila pár foteček podzimní přírody a pár z nich mě zaujalo natolik, že by si zasloužily publikaci na blogu, tak snad se Vám budou líbit stejně jako mě. Veškeré fotky pochází z mé tvorby. Další fotky můžete nalézt v galerii ZDE.







Dovolená v ráji - 8. díl

21. října 2012 v 16:08 | dashenecka89 |  Fan Fiction & Stories
Ptáte se, co mi Šimon s láskyplným úsměvem a velkým pochopením pro věc, poradil? Stejně, jako Miro, prohlásil, že nic není tak horké jak se uvaří, že se to všechno nějak zvládne a vše se v dobré obrátí. Znal Mira dobře, a proto věděl, že si dokáže poradit v sebehorší situaci a že ze všeho vždy nějak vybruslí. Nevím, jakého kouzla na mě použil, ale zabralo to. Obavy byly to tam.

Jen z jediného detailu se mi svíralo srdce: že už jej třeba nikdy nepotkám a nikdy se nedozvím konec tohoto příběhu. Děsilo mě to. Neuměla jsem si představit, že bych jeho tvář už nikdy nespatřila, že by mě nepotěšil jeho sladký hlas, že už bych ho nikdy nemohla obejmout a poslouchat věty, které patřily pouze a jen mě … Snažila jsem se na to myslet co nejméně, ale občas to na mě padlo jako těžký balvan a já se mu snažila postavit svou hudbou, hudbou, která mi tolik připomínala mého lyžařského instruktora s kytarou v ruce a s písní na rtech.

Do hotelu jsem dorazila ve zdraví a docela v pohodě, změna vzduchu mi evidentně prospěla. Vystoupala jsem po schodech do svého pokoje, převlékla jsem se, popadla helmu a lyže a šla se trošku proletět po svahu, jelikož jsem si lyžování v posledních dnech moc neužila. Chtěla jsem trénovat, abych byla příště lepší a aby na mě všichni nemuseli věčně čekat. I když pádů bylo pořád mnoho, už jsem byla schopná dosáhnout větší rychlosti, ale pořád jsem měla problém se zastavením. Buď jsem skončila s nosem ve sněhu, nebo se zamotanými končetinami do sebe, kdy mi hodnou chvíli trvalo se z toho vymotat.

Ale nevzdávala jsem se, jakási neviditelná síla mě hrnula vpřed a nedala mi pokoje. Stále jsem přitom myslela, co asi dělá, jak se asi cítí a jestli už dal všechno do pořádku, posílala jsem mu pozitivní energii přes kamínek, který mi daroval poslední večer před odjezdem, než se mu podařilo usnout obavami a vysílením na jeho milované kytaře.

Kvapem se blížil večer a padla na mě veliká úzkost, proto jsem popadla knihu a začala číst, abych se drobet rozptýlila. Nakonec jsem si pustila pár písniček z přehrávače a usnula se sluchátky na uších. Blížil se čas odjezdu a já se toho dne velmi bála. Bála jsem se opustit toto nádherné místo, protože jsem nevěřila tomu, že bych se sem mohla ještě někdy podívat.

Bylo mi zde strašně dobře. Čerstvý vzduch, hory běloskvoucího sněhu, příjemní lidé, noví kamarádi, Šimon s Matesem a zvonečkovým průvodem jejich stáda, které věčně neposedí a stále hledá způsob, jak se ztratit z dohledu. Všechno tohle ve mně evokovalo ráj a teď bych se z toho ráje měla vrátit na zem?

Ale nedalo se nic dělat a já i ostatní z naší výpravy se chtě nechtě museli pustit do balení, což se samozřejmě neobešlo bez protestů. Složili jsme všechna zavazadla a vybavení do auta, rozloučili jsme se s paní recepční, která mi při tom ještě stihla pošeptat, ať se nebojím, že všechno bude tak, jak má být. Při tom se nějak divně až záhadně usmívala. Snažila jsem se zadržet slzy, ale přesto jich pár skropilo mou tvář ztuhlou strachem. Dali jsme poslední sbohem horám a všemu okolo a rozjeli se zpět domů. Celou cestu jsem strávila spánkem se sluchátky na uších, jelikož mě to balení a loučení velmi zmohlo.



...to be continued …

... již brzy ...